Tvar 1/2012

Po hřbitově nás tentokrát neprovede Vlaďka Kuchtová, ale Radek Fridrich, respektive dvě recenzentky jeho poslední básnické sbírky Nebožky/Selige, jimiž jsou Simona Martínková-Racková a Michaela Otterová. Na protější recenzi má svůj pravidelný prostor Pavel Janoušek, recenzující 969 slovy prózu Jiřího Stránského Tóny. To Michalu Jarešovi k recenzi básnické sbírky Jiřího Marečka Stébla zkoušet stačilo slov 738.

Na pravidelnou tvarovskou Jednu otázku odpovídá ředitel Ústavu pro českou literaturu AV ČR Pavel Janáček, jenž koncem roku na půdě Ústavu inicioval veřejnou debatu Česká literatura 2011: první bilance. Tomáš Tupý, ostřílený překladatel z češtiny do češtiny, se potýká s textem Radky Kvačkové z Lidových novin.

Téma angažovanosti v literatuře nás bude zjevně provázet i letošním rokem: Božena Správcová svým článkem Je čas? manifestuje „za resuscitaci kritičnosti“, o stránku dále se Pavel Janoušek v reakci na nedávno otištěný Kubíčkův esej Kritika kritiky zamýšlí mimo jiné nad tím, „co lze stvořit z instanční polévky“. Uvidíme, zda jeho text Kritika kritiky kritiky vzbudí další reakci a případně kam až se nám to cyklení kritik dostane.

Básnická produkce autorů z okruhu Psího vína podnítila Kamila Boušku k sepsání úvahy Jazyk sem, jazyk tam. Pro Lukáše Prokopa byla podnětná zase sbírka Jana Riedlbaucha Obsidiánoví šílenci, respektive způsob, jak s ní před časem ve Výlovu naložil Michal Jareš.

Krátký pohled do zahraničí: Jana Witthedová shrnuje ohlasy ve švédském tisku na udělení Nobelovy ceny za literaturu Tomasu Tranströmerovi; článek doprovází úchvatná fotografie, jež se hned tak nevidí.

Cenným literárněhistorickým dokumentem je konvolut dopisů mezi Ivanem Divišem a Petrem Králem z let 1984–1996.

Od prvního čísla začíná hned několik nových rubrik: Pavel Ctibor se uvolil pravidelně přispívat Slintblokem (začal líčením svých zážitků z cesty do Běloruska a Litvy). Jakub Vaníček, dav vale rubrice Vyvření struktur, přeskakuje „od struktur k drobnozpytu, tentokrát však namířenému výhradně na stránky vyplněné prózami či verši“, v tomto čísle se věnuje románu Němky Hermy Kennelové Bergersdorf. Pavel Novotný si našel dalšího zajímavého společníka k hovoru, po Heleně Skalické nám slíbil pravidelně zachycovat „slovní proud hudebního skladatele a pokrývače Ivana Achera“ – rubriku hledejte pod názvem Acheron. Další novinky najdete na poslední stránce: Petr Janeček nás bude pravidelně vodit Za okraj literatury s cílem „ilustrovat, jaké podivuhodné podoby na sebe může brát novodobý český folklor“ a úplně poslední slovo bude patřit Václavu Burianovi a jeho fejetonům.

Jinak zůstává vše při starém: pokračuje rubrika Haló, tady čistička! Patrika Linharta i pravidelné sloupky tu Svatavy Antošové (jako v tomto čísle), tu Gabriela Plesky. I letos budeme vydávat na pokračování delší prózu – konkrétně Jeremiášův vztek Milana Urzy. V beletristické rubrice tohoto čísla nadto přinášíme ukázky nových próz Hany Lundiakové a básní Břetislava Ditrycha a Ondřeje Hložka.

Rovněž recenze najdou čtenáři na stejném místě a ve stejném rozsahu. Kromě Výlovu, kterého se tentokrát ujala Božena Správcová (recenzuje knihu Markéty Schneiderové U nás na skládce a kolektivní dílo amerických akademiků 50 největších mýtů populární psychologie), jsou v čísle traktovány následující knihy:
Petr Hrbáč: Jak plyne čas (rec. Jonáš Hájek)
Galway Kinnell: Proč litovat? (rec. Milan Děžinský)
Tomáš Hokeš: Destine, s.r.o. (rec. Boris Hokr)
Saša Stojanovič: Svár (rec. Ondřej Zajac)
Miroslav Koloc: Ustavičné senzace poutníka Karla Hynka Máchy (rec. Richard Změlík)
Michaela Čornejová, Lucie Rychnovská, Jana Zemanová (eds.): Dějiny českého pravopisu do roku 1902 (rec. Blanka Kostřicová),
přičemž pomyslnou cenu pro nejpilnějšího recenzenta získává Veronika Košnarová, která napsala souborně o produkci nového nakladatelství Rubato (Jean Cocteau: Opium; Pascal Quignard: Terasa v Římě; Henri Michaux: Cesta nepoddajnosti)

Jen pro úplnost: pokračují i další tradiční rubričky jako Oznámení, pravidelný to servis pozvánek na rozličné výstavy a akce, či tvarovské kalendárium pod názvem Výroči. A samozřejmě i Zlá ovce, která se upřímně diví, že stále ještě vycházíme. Upřímně – divíme se i my…