Tvar 14/2013

Skutečným koncem prázdnin není, jak všem insiderům předobře známo, ani tak nástup do školních škamen, jako spíš Tvar číslo 14. Hle, s čím legendární „čtrnáctka“ – k nemalé radosti všech sígrů i jejich třídních učitelek – vyrukovala letos: 

Autorkou básně Zaklepej na vzduch na první straně je pozoruhodná básnířka Vladimíra Čerepková. Společně s Václavem Hrabětem a Inkou Machulkovou patřila k nejvýraznějším postavám tuzemského derivátu americké beatnické poezie. Slovník české literatury o ní mimo jiné uvádí: „Kolem její života se vznášely vždy legendy. Jisté je, že narodila 4. 2. 1946 v Praze, podle některých informací byl její otec, důstojník Rudé armády, povolán koncem roku 1945 do Berlína a od té doby byl nezvěstný. Její matka pak několikrát změnila partnera, Čerepková z tohoto důvodu trávila část svého dětství v dětských domovech.“ Básnířka zemřela před nedávnem ve Francii, bylo jí 67 let. 

Editorial patří, tak jako vždycky, šéfredaktorovi Adamu Borzičovi; ten je v něm upřímný a osobní tentokrát snad ještě více než jindy – a snad i proto se loučí se čtenáři poněkud neobvyklým přáním: „Přeji Vám zranitelný podzim.“ Ale myslí to dobře, nebojte. 

V kritických 969 slovech o próze se Pavel Janoušek zaměřil na „klasika“ současné slovenské prózy Dušana Duška, jehož knihu Pěšky do nebe vydalo v překladu Miroslava Zelinského brněnské nakladatelství Větrné mlýny. Autor kritiky je okouzlen originálem, méně již jeho převodem do češtiny: „/…/ Duškova slova zploštěla, stala se popisnějšími a ilustrativnějšími, čemuž přispěla také překladatelova nejistota, zda a kdy má překládat záhorácký jazykový ráz. Je dobře, že Pěšky do nebe česky vyšlo. Ještě lépe by bylo, kdyby potenciální čtenáři toto vydání vzali jen jako zprávu o existenci díla, které je v originále hodné pozornosti.“ 

V klíčové recenzní rubrice Dvakrát byla dvakráte zrentgenována kniha-bestseller 2013. Léto jednoho století, jejímž autorem je německý žurnalista, kunsthistorik a spisovatel Florian Illies. Na snímku Kateřiny Piorecké vypadá dílo vcelku sympaticky, oble, a vzbuzuje chuť si je přečíst, zato rentgenolog Roman Kanda si zasnímal bez servítků: jeho nadšení z knihy je pramalé, neb předmětný text je prý „jen samá kost“. 

Hlavní rozhovor se tentokráte jmenuje Poezie v rozšířeném poli. Nic víc, ale taky nic míň a nese dosti výmluvný podtitul: O nechuti k metafyzice básnického údělu, nekreativním psaní a gerontním jazyku laudatií. Ve zpovědnici Milana Ohniska se totiž ocitl mladý pražský básník, laureát Ceny Jiřího Ortena 2013 a muž vyhraněných názorů Ondřej Buddeus. Dodejme snad už jen, že servítky si tento bard – alespoň místy – vskutku nebere. 

V rubrice Za humny se vydáme na Slovensko. Slovenský básník Marián Hatala svůj příspěvek nazval Matica slovenská ako naftalín 21. storočia. 

V brněnském nakladatelství Druhé město vyjde na podzim nanejvýš pozoruhodná kniha poezie s velmi sugestivním názvem: Krev na onom světě Jiřího Veselského. Básník Jiří Dynka se nechal inspirovat r. 2004 zesnulým kyjovským solitérem: „V roce 2012 jsem se rozhodl seřadit dopisy básníka Jiřího Veselského z let 1988 až 2002; při probírce jsem si uvědomil, že Veselského dopisům dominují — dívky… cérečky… přicházející a odcházející…“ A vznikla z toho poezie, která má opravdu šťávu: „Čuráš — a zrosuješ své chloupky / třpytem, jenž stoupá do hlavy, / tak jako stoupá pohlaví / do výše, jež chce poznat hloubky…“ 

Následují ukázky z tvorby básnířky a kolážistky Kateřiny Bolechové. Autora těchto řádků zaujala zejména sentence: „Láska – tasemnice požírající rozum.“ Českobudějovická autorka totiž tentokrát v Tvaru představuje nejen básně tradičního střihu, leč i své básnické aforismy. 

V rubrice Studie se skví text literárního teoretika Jakuba Češky Francouzské romány Milana Kundery. Na ten tematicky navazuje neméně povedené zamyšlení literárního teoretika Romana Kandy K tematizaci modernosti v románech Milana Kundery. 

Na podzim letošního roku vydá nakladatelství Academia obsáhlou publikaci Jiřího Padevěta Průvodce protektorátní Prahou, která provede čtenáře po známých i méně známých lokalitách Prahy období protektorátu. Množství hesel představí hlavni město jako místo, v němž se i během nacistické okupace nacházely ostrůvky svobody a živé kultury. Nedílnou součást knihy tvoří unikátní obrazový materiál s dosud nezveřejněnými dobovými fotografiemi a přehlednými mapkami. Pro své čtenáře Tvar vybral do rubriky Kniha v tisku několik hesel, jež se týkají kulturního života daného období. 

Ve 14. pokračování Veverek v parku Hu nás Ladislav Selepko zavede do výškových budov, studentské koleje nevyjímaje: „Byla-li Magda ošklivá a vousatá, byla Lea překrásná s dlouhými, tmavě kudrlinkovými vlasy, éterická a tajemná. Chodil jsem za ní v nejlepším svetru, na což se Magda dívala z okna kolejí, aniž bych o tom věděl.“ 

V eseji Hrají si tři tygři? se Veronika Štefanová zamýšlí nad principem hry v románu kubánského exilového autora Guillerma Cabrery Infanta Tři truchliví tygři, jenž by měl v dohledné době vyjít také v českém překladu.

V rubrice Člověk a tradice je otištěn esej Gilberta Keitha Chestertona Anarchie shora. Pochází z výboru Eugenika (1922), dokumentujícího Chestertonův boj proti snahám britské Eugenické společnosti prosadit legislativu, která by umožňovala soudní komisi nevratně zbavit mentálně postiženého občanských práv a umístit jej do státních kolonií pro slabomyslné, v nichž platil režim nucené práce a regulované porodnosti. (Dodejme potěšující aktualitu: První krok směrem k beatifikaci G. K. Ch. byl učiněn. Northamptonský diecézní biskup Peter Doyle jmenoval kněze, který je pověřen zjištěním možností otevření procesu beatifikace. Zprávu oznámil 1. srpna prezident Americké Chestertonovy společnosti Dale Ahlquist na zahájení jejího každoročního zasedání. Jak dále Ahlquist uvedl, jedním z motivů tohoto rozhodnutí, které biskup Doyle učinil, bylo zjištění, že kardinál Bergoglio se ještě jako buenosaireský arcibiskup příznivě vyslovoval ohledně otevření této kauzy. Současný papež je také doposud členem Argentinské Chestertonovy společnosti.)

V rubrice Nad knihou představuje Svatava Antošová zásadní knihu amerického filosofa, ekologa a antropologa Davida Abrama Kouzlo smyslů, která letos vyšla v pražském nakladatelství DharmaGaia. Abram hledá odpovědi na čtyři základní otázky: „Odkdy považujeme přírodní fenomény (hory, řeky, větry apod.) za neživé a bezduché? Proč jsme svou pradávnou sounáležitost s nimi, jakož i se zvířaty a rostlinami tak snadno zpřetrhali? Kam až nás antropocentrismus dovedl? A zachráníme se vyprávěním příběhů?“ 

V Historii revolucí se tentokrát podíváme na tu kubánskou. Historik Martin Nekola o ní ve svém eseji v závěru píše: „Bratrské duo Castrů ovládlo Kubu a přísně dohlíželo, aby revoluční étos po dalších pět desetiletí nevyprchal.“ 

Hana Taudyová, pracovnice Literárního archivu Památníku národního písemnictví v Praze, nás v příspěvku Rádi bychom umírali jako čeští občané… seznamuje s méně známými kapitolami ze života Gabriely Preissové. 

Martin C. Putna, jehož na stránkách Tvaru srdečně vítáme, svoji novou (žel jen dočasnou) rubriku v našem periodiku zahajuje příspěvkem Slávy dcera nově vyložená. Ocitujme první větu: „Kollárova Slávy dcera je mrtva.“ Záhy nám však pan profesor ukáže, že ne tak docela, ba při správném čtení vůbec ne… 

Zkáza Titaniku německého doyena Hanse Magnuse Enzensbergera v překladu Pavla Novotného rozezní Tvar zpěvem třináctým a čtrnáctým, zatímco básník Petr Řehák představuje a komentuje básně mladičkého Štěpána Hobzy. 

V rubrice Výtvarné umění referuje o výstavě Klenoty temnoty indického umělce Raqiba Shawa v pražském Rudolfinu výtvarnice Darina Alster, která si expozici prošla záměrně proti určenému směru. 

V Poezii z virtuálních sítí vylovil Ladislav Selepko Kateřinu Vaněčkovou / Iswidu a její báseň Zábradlí a Gabriela Tomáše / Jinovatu a jeho báseň Dočasná melancholie. 

Recenze:
George Orwell: Deníky II. (1940–1949) (rec. Zdeněk Beran)
Philipp Jaccottet: Sešit zeleně. Po mnoha letech (rec. Adam Borzič)
Ivo Hucl: Ostrovní básně (rec. Milan Šedivý)
Vladimír Novotný: Tragické existenciály Vladimíra Körnera (rec. Martin Charvát)
Petr Halmay: Ledolam (rec. Karel Thein) 

A co na to poslední stránka?!? 

Haló, tady čistička! básníka Patrika Linharta troubí do světa: „Páč brněnské dívenky jsou neskutečné krávy. Každý zdejší chlap musí mít kolem hlavy svatozář. A pokud o některé místní dívence soudíte, že to není kráva, tak ji jistě unesli cikáni z nějakého docela jiného města a pak ji pohodili u nádraží nebo na Cejlu.“ Ó, jak jsi něžný, Patriku! Inu, gentleman… 

Ohnisko básníka Milana Ohniska vybrnkává o patro níž: „Po hodině nehybně strávené u žulového soklu mé nadšení ochabuje. Probouzím svůj smysl pro realitu a tiše přijímám, že co jsem považoval za ptactvo nebeské, jsou jeho imitace ulité z bronzu. I kdybych aplaudoval sebevíc, i kdybych z děla střílel, neodletí.“ Ó, jak jsi bystrý, Milane! Inu, Sherlock Holmes… 

A Vysoké podpatky femme fatale Melissy Pink pějí něžným dvojhlasem: „Korálky nad kotníky jsem nikdy nenavlékla. A jaké že to používám strategie, abych uspěla v českém literárním rybníčku? Prsa? Zadek? Švestičky z vlastní zahrádky? Myslíte si, že s tímto arzenálem bych v Tvaru uspěla?!“ Ach, Melisso, ty malá mrško, to víš, že uspěla… 

A do toho Zlá ovce Michala Jareše, ta stará dobračka, bečí si tu svou, toulavou, houpavou, loudavou, ou…