Tvar 19/2013

Autorem básně na první straně, přesněji úryvku z básnické skladby Pozdrav, je letošní nositel ceny Magnesia litera za poezii Jakub Řehák. 

„Přeji Vám snesitelné čekání na světlo,“ říká závěrem svého dušičkově posmutnělého editorialu šéfredaktor Adam Borzič. 

V Devíti stech šedesáti devíti slovech o próze obávaný ostrostřelec Pavel Janoušek zacílil na knihu Jany Šrámkové Zázemí (Fra, Praha 2013). Prozraďme jen, že autorka z toho nevyšla tak úplně špatně, ba vlastně docela dobře, neboť „… v každém případě patří Zázemí k tomu lepšímu v letošní české prozaické produkci“. 

V bazální recenzní rubrice Dvakrát se ocitla básnická sbírka Romana Telerovského Pod vraty (Sdružení Analogon, Praha 2013). Milan Šedivý svoji recenzi nazvanou Kdyby neusnul, ani by nepsal korunuje svižně: „Inu, do básníkova myšlení vidí jen psychoanalytik, kdeže nějaký kritik či snad nedejbože publicista!“ Stanislav Dvorský pojmenoval svůj text K jednomu nevšednímu básnickému dobrodružství, i jeho závěr ocitujme: „Výsledkem je poezie méně efektní, ale autentická, náročná, sycená myšlením. Matoucí a tím myšleni provokující. Tedy i básnicky podvratná.“ 

„Skutečná imaginace básníka nezavádí na scestí, ale vede ho na cestu, když budu trochu verbalistní,“ říká Jakub Řehák v rozhovoru s Adamem Borzičem nazvaném Nehledám recept, který by nechal maličké přijít k poezii. 

Planety v nás – občasná rubrika Markéty Hrbkové – nás tentokrát zavedou na osudové setkání Urana a Pluta. A kde že se ona schůzka koná? Kde jinde než v jednom každém z nás. 

V rubrice Poezie přinášíme ukázky z tvorby básnířky a prozaičky Ireny Šťastné (Žvýkání jader Ireny Šťastné) a básníka Jonáše Hájka (Pragensia). 

V rubrice Studie se ocitl fragment delší studie Ondřeje Krochmalného Prach na zbořeništi: estetika melancholie u Waltera Benjamina. Ocitujme: „Benjamin k nám přichází jako člověk, jehož melancholický charakter v něm vyhloubil podzemní chodby, do nichž se ubírá, aby hledal zlato času. Celek Benjaminova díla by dokonce bylo možno s určitou nadsázkou označit jako sérii pokusů o prolomení původu lidského neštěstí, které spatřuje ve směru, jímž se ubírá historie lidstva.“ 

Rubrika Esej přináší pozoruhodný text Ondřeje Fibicha Zedník, písmák, umělec (200 let od narození lidového stavitele Jakuba Bursy). Opět citujme: „Bursovo písmo na nás v 21. století působí archetypálně, jako jakési mumlající sdělení podobné zaříkávání, vyvolávání nebo dětským makarónským rýmům a zapikávání. Z hloubi těchto zdrojů tak povyšuje obyčejná sděleni a oznámení na fascinující postmoderní podívanou. Dotýká se přes hranice času Teigových typografií, letrismu, básní Jiřího Koláře a je zdrojem, který propojuje konzervativní hodnoty jihočeského venkova se současným tržištěm světa, kde se vše míchá páté přes deváté. Je zásluhou Bursova génia, že to vše má smysl, výraz a styl.“ 

V rubrice Literární život, v příspěvku Antropo & slam, navštívíme Antropotyátr a ústecké kolo slam poetry, dvě akce, kde to tepalo, šumělo a žilo. 

Svým 19. pokračováním Veverky v parku Hu hurónsky hulákají huhlavým hukotem: „Hóólkýýý. Ééééérrhhh. Já už nemůžu.“ Ale jsou to šibalky, samozřejmě že mohou, a jak! 

V Historii revolucí se Kateřina Králová zabývá řeckou národněosvobozeneckou revolucí. 

V VI. pokračování cyklu Slávy dcera nově vyložená Martina C. Putny vstoupíme do řeky Léthé – čtěte, ale nepijte z ní, alespoň zatím. 

V rubrice Z památníku národního písemnictví píše Jarmila Schreiberová o denících Viktora Fischla v textu Žil jsem vlastně dva životy… 

Karel Deniš v textu nazvaném Cinema paradiso: Ennio Morricone 85 skládá hold velkému světovému skladateli, který složil hudbu k více než pěti stům filmů, z nichž mnohé vstoupily do zlatého fondu světové kinematografie. Za všechny jmenujme spaghetti-western Once Upon a Time in the West (Tenkrát na západě), u nás proslulý nejen originální verzí, ale i podáním Věry Špinarové. 

Papírová duše filmu se jmenuje rozhovor s Pavlem Rajčanem. Ocitujme perex: „Byly přítomné všude a byly v podstatě bezcenné. Potom zmizely a ty, které se zachovaly, slouží jako historická ukázka tvůrčího ducha, originality a řemeslných schopností. Československé filmové plakáty z 50. až 80. let 20. století. Pavel Rajčan (1964) je kurátorem jejich sbírky, ve zdigitalizované podobě přístupné na webu ,obchodu s filmovou galanterií‘ Terryho ponožky.“ 

Ve Výtvaru Vlaďka Kuchtová referuje o svérázné kolektivní výstavě Horor? Černý humor? v Experimentálním prostoru NOD v Praze a také o výstavě mladé provokativní umělkyně Dariny Alster Laktační umění v České Bříze na Plzeňsku. 

A výtvarné umění pokračuje obsáhlým příspěvkem Pavla Holubce Netušený prostor na pomezí krajiny a duši – jakousi kontemplativní zprávou o stejnojmenné výstavě šestice mladých umělců (Kristýna Šormová, Tadeáš Kotrba, The Maya, Tereza Příhodová, Robin Kaloč, Jan Uldrych) pod patronací Václava Cílka v letohrádku obory Hvězda. 

Ve Slinbloku Pavel Ctibor pojednává o drogách a hadí síle, Gabriel Pleska ve svém pravidelném jazykovém zákoutí zas o čtení nejen Babičky. 

V rubrice Kniha v tisku přinášíme pod názvem Dělal jsem, co jsem považoval za správné ukázku ze stejnojmenných pamětí Petra Uhla, českého levicového novináře a politika, někdejšího disidenta a signatáře Charty 77. 

Mezi sladkým snem a noční můrou se jmenuje zamyšlení Svatavy Antošové o knize Zygmunta Baumana Tekutá láska. O křehkosti lidských pout. Ocitujme z perexu: „Opravdu jsme jen zoufalci, kteří na jedné straně touží po uspokojivém vztahu, a na straně druhé se jej coby přítěže natolik bojí, že před ním neustále prchají – samozřejmě do dalších vztahů?“ 

Recenze:
Jiří Křesťan: Zdeněk Nejedlý. Politik a vědec v osamění (rec. Ivan Malý)
Jacques Le Goff (ed.): Muži a ženy středověku (rec. Miroslav Zvelebil)
Petr Král: Přivítat pondělí (rec. Jakub Řehák)
Michal Viewegh: Můj život po životě (rec. Vít Kremlička)
Tereza Ješátková: intimyty (rec. Martin Charvát) 

A co na to poslední stránka? 

Básník Patrik Linhart (v Česnečkových seznamech spolupracovníků s šílenstvím vedený jako „doktor Radim“) se v Čističce doslova ponimrává v detailních intimitách žen typu Radky Denemarkové a Ivety Bartošové. Co že mají ony dvě dámy společného? Čtěte i tetě!
Básník Milan Ohnisko (ibidem vedený jako „profesor Nasredin“) se v Ohnisku doslova opižlává s opuchlými slovy, jako jsou „čtenářky“ a „v domácnosti“. Co že mají ony dva pojmy společného? Čtěte i ujci!
Femme fatale Melissa Pink (ibidem vedená jako „šílená Šeherezáda“) se v Podpatcích doslova brodí v tratolišti lexikálních dělobuchů typu „rudá pěst“ a „ztepilý prostředníček“. Cože mají ony dva krvavé odřezky společného? Čtěte i pánovi na koupání, i slečince na hlídání, co má „cizí malík v dlani“, ha!
A co na to Zlá ovce Michala Jareše, ta stará dobračka? Ta jediná tiše spíná ruce k nebi, dobře vědouc, kde je náš důvod i cíl, a utěšujíc v této veskrze šílené a hysterické vřavě svého subtilního ducha poctivým ovčím otčenášem…