Tvar 11/2013

„Klopýtá přes kameny nocí / a vyplašeně zůstává stát“ – tak znějí první dva verše subtilní básně „Jak ke mně přichází poezie“. Její autor, Gary Snyder (americký beatnik, básník a esejista, ale také veliký, buddhismem inspirovaný milovník přírody), ostatně před pár dny oslavil 83. narozeniny. Happy birthday from Tvar, Gary! 

V editorialu Adam Borzič krom jiného objasňuje, proč redakce akceptovala nezvykle tvrdý („drtivý obsahem i dikcí“) text Jakuba Chrobáka, který je recenzí na antologii Sto nejlepších českých básní 2012: přestože „vůči editorce Simoně Martínkové-Rackové nakonec vyznívá urážlivě a z jejího závěru vane sexistický odér“, je to zároveň „text živý, napsaný z vášnivé, a přece promyšlené pozice“. 

969 slovy o próze Pavel Janoušek recenzuje ve své pravidelné rubrice tentokráte knihu Pavla Trtílka nazvanou Poslední kniha (Větrné mlýny, 2013). A prozraďme alespoň tolik, že první z Pavlů je dalek přání, aby kniha Pavla druhého byla knihou skutečně poslední; ostatně finále své reflexe formuloval jako pravý gurmán literárních menu dobře znalý: „To ale neznamená, že by mi takto navařeny pokrm docela nechutnal.“ 

Zatímco in puncto antologie Sto nejlepších českých básní 2012 již zmíněný Jakub Chrobák vrecenzní rubrice Dvakrát odkazuje jistou pasáž z textu rovněž již zmíněné editorky Simony Martínkové-Rackové dosti přímočaře „na dámské toalety Filozofických fakult“, Wanda Heinrichová přes své výhrady editorku spíše chlácholí: „Všem se ale zavděčit nelze, možná vůbec nikomu.“ 

Rubrika Literární historie patří zasvěcenému pojednání Proměny poezie haiku v dějinách japonské literatury z pera Martina Tiraly, který je odborným asistentem v Ústavu Dálného východu při FF UK v Praze a specializuje se na japonskou literaturu, estetiku a film. V úvodu charakterizuje haiku jako „jednoduchou formou o třech verších s ustálenou délkou 5 / 7 / 5 slabik“, která je „bezpochyby médiem vhodným k experimentovaní se svým vlastním jazykem“. 

Svatava Antošová si v rozhovoru nazvaném Hřmění ticha povídá s Antonínem V. Límanem, excelentním česko-kanadským japanologem, překladatelem a pedagogem. „Přitažlivost haiku pro mladší generaci lidi na Západě má myslím hodně co dělat s jejich nechuti k bombastu a rozvláčnosti. Haiku jim vyhovuje svou střídmosti a prostotou,“ soudí doyen o útvaru, který se stal tématem tohoto čísla Tvaru. Následuje konsekventní, hluboce zasvěcený a zároveň jiskrný Límanův esej Bašóova žába o českých překladech haiku. 

V rubrice Kniha v tisku se představuje Petr Petříček, jehož sbírku původních českých haiku Květ včelou dotýkaný vydává nakladatelství DharmaGaia. Autor je inspirován zen-buddhismem i taoismem, a jak sám říká, považuje za úžasné „pokusit se napsat haiku, které se vejde na čajový lístek“. 

Další rozhovor o haiku, pod názvem Cesta ke strohosti, vede Svatava Antošová s královéhradeckým editorem Pavlem Martincem. Tento středoškolský učitel připravil ve spolupráci s Martinem Kratoškou sborník českých a slovenských haiku Míjím se s měsícem (DharmaGaia, 2013). 

Rubrika Poezie přináší ukázky z brků tuzemských tvůrců haiku: Víta Erbana, Martina Krátošky, Zuzany Konopáskové, Marka Müllera, Zdeňka Škrabánka, Jakuba Zemana a Katky Soustružníkové. 

Hledání úplnosti – tak se jmenuje text v rubrice Literární život, který referuje o křtu sborníku původních českých a slovenských haiku Míjím se s měsícem, jenž se uskutečnil pod názvem Recitace haiku s doprovodem japonské flétny šakuhači v neděli 5. května odpoledne v pražské Botanické zahradě v Tróji, který zorganizoval cestovatel a fotograf Zdeněk Thoma.

Další suma textů inspirovaných haiku se skrývá pod souhrnným názvem Třítažky, Bauhaiku a Darmošlapův deník a jejich autory jsou Viktorie Rybáková (ta pravda není žaponsky fousatým autorem, ale chebsky spanilou lesní žínkou), J. H. Kalif a Roman Szpuk. 

To famózní pražský prozaik, básník, dramatik a také výtvarník Michal Šanda má vousy skoro jako nějaký archivář. Alespoň na fotografii „z archivu autora“. Co však říci k jeho novým krátkým prózám nesoucím názvy jako Ortel či Kanibalové pili lektvar z pohlavních údů… Africká haiku podle Šandy? 

V Poezii z virtuálních sítí vylovil Ladislav Selepko slovenského autora jménem Dušan Šutarík a jeho báseň Opona. 

V rubrice Co tím chtěl básník říci? vysvětlují Igor Fic a Ondřej Macura, každý po svém, báseň Christiana Morgensterna Košilela. 

V Próze na pokračování se opět setkáme s neposednými Veverkami v parku Hu. Jejich autor Ladislav Selepko tentokrát vyslovuje zcela zásadní obavu i naději: „Jen doufám, že skončím definitivně, že se ráno neproberu jako někdo úplně jiný, třeba jako inženýr.“ Pravdou totiž je, že nic strašnějšího než inženýrství se kreativnímu literátovi takhle po ránu už ani přihodit nemůže. 

Třetí rozhovor tohoto čísla se jmenuje Cítím se jako vypravěč. Jihočeského básníka, spisovatele a novináře Davida Jana Žáka v něm zpovídá Zdeněk Brdek. Žákova kniha Návrat Krále Šumavy (Labyrint, 2012) zaznamenala na české poměry ohromný čtenářský zájem. 

Rubrika Historie revolucí pokračuje proměnou anglického státu a anglické společnosti v letech 1603–1689. Historik Martin Kovář ve svém textu o Anglii oné doby říká, že cesta „k vytvoření politické parlamentní demokracie byla sice ještě velmi dlouhá a složitá, první krůčky však již byly učiněny“. 

V rubrice Zasláno reaguje krátkým textem nazvaným Odkejhnutí nepotrefené husy Vladimír Novotný na kritickou noticku Naděždy Slabihoudové (Tvar č. 10/2013). 

V rubrice Člověk a tradice najdeme (v překladu Jakub Hlaváčka) ukázku z knihy Ars magna, jejímž autorem je Oscar Vladislas de Lubicz Milosz. Knihu připravuje k vydání nakladatelství Malvern. Ocitujme: „Nahoře i dole, všude se to hemží. Zmocnil se nás běs pohybu; království rychlosti a ruchu na zemi, na vodě i ve vzduchu; a toto nazývají ≫feminismem≪.“

Ve Slintbloku Pavel Ctibor začíná svůj text Co dělá prázdná ruka těmito slovy: „Ani by mne nenapadlo na tohle přijít, kdybych neznal osobu, které se to dělo. Po několika letech velmi neuspokojivého partnerského soužití začala té osobě ruka sama dělat agresivní anebo pohoršlivá, každopádně však iritující gesta.“ 

V rubrice To na jazyku píše Gabriel Pleska nejen o čundru. 

Ondřej Hložek v Regionu v příspěvku Jedenáct intenzivních let podrobně a precizně referuje o současné poezii na Opavsku. 

„Tváří v tvář globální celospolečenské krizi se pak odstranění bariery předsudků vůči Marxově teorii jeví jako krok nanejvýš nutný, pokud nemá být rozvoj lidstva jako celku ukončen ekologickou, sociální nebo jinou katastrofou, související s dosavadním vývojem společnosti.“ Tak to vidí Dominik Forman v textu Socialismus a ideologie, ušitém na míru rubrice Slovo do pranice. 

Další ukázka v rubrice Kniha v tisku je z prózy Karla Fořta Z New Yorku do pekla a zpět, která péčí editora Martina Machovce vyjde v červnu v Torstu. Autor (nar. 1957) v sedmdesátých letech patřil k undergroundové komunitě kolem skupiny The Plastic People of the Universe, později emigroval, žil v USA, kde se vyučil tesařem, propadl drogové závislosti, byl několikrát zatčen a nakonec i vězněn. Velmi syrový text bez přikrašlování čehokoli. 

Recenze:
Andrzej Stasiuk: Tři hry (rec. Lenka Jungmannová)
Jan Vladislav: Otevřený deník (rec. Ivo Harák)
Eliška Vlasáková: Byla jsem s našima na procházce (rec. Blanka Kostřicová)
Ivo Harák: Básník a jeho čas. Nad životem a dílem Zdeňka Rotrekla (rec. Iva Málková)
Stanislav Komárek: Západ v mlze (rec. Jakub Grombíř)
Juan Marsé: Kaligrafie snů (rec. Boris Hokr) 

A co na to poslední strana?
„Mým osudem je kromě alkoholu politický extremismus,“ svěřuje se Patrik Linhart v 13. komnatě své Čističky, takže čtenáři maně tane na mysli otázka, co se asi tak dočte příště. „Viděl-li kdo větší díru,“ ptá se v 13. komnatě svého Ohniska Milan Ohnisko, takže čtenářky maně zavírají oči, aspoň ty slušné. Do toho Naše Paní Melissa Pink megafonem 13. komnaty Vysokých podpatků troubí hrdě do světa, že neumí (Melissa, ne svět) napočítat do pěti, natož do sedmi, nakonec však eufonický koeficient svého haiku p. t. čtenářstvu přeci jen prozradí. A Zlá ovce Michala Jareše? Ta stará dobračka, tentokrát filosofuje… Co jiného jí taky v tak ušlechtilé společnosti zbývá.