Tvar 12/2013

„Nie, nepôjdem spať. / Necham naďalej dupotať kone / v našej izbe.“ Těmito verši začíná na titulní straně nedlouhá báseň „Dnes nepôjdem spať“, jejíž autorkou je držitelka Literární ceny Mileny Hübschmannové, mladá romská básnířka Renáta Berkyová. Ostatně Romům – jejich umění, radostem a trápení – je věnované celé číslo. 

O to paradoxnější pak je důvod, proč tentokrát absentuje obvyklý editorial na straně následující, jsa nahrazen zásadním stanoviskem šéfredaktora Adama Borziče a jeho zástupce Romana Kandy. Oč jde? O to, že teplický enfant terrible, básník a publicista Patrik Linhart to tentokrát zdá se kapku přepískl. Na Portálu české literatury publikoval text, který mnoho lidí – včetně obou autorů stanoviska – vnímá jako místy rasistický, a tedy nepřijatelný: „Způsob, jakým Patrik Linhart reagoval, nemůžeme my, redakce Tvaru, v žádném případě akceptovat. A mrzí nás to o to víc, že Linhart patří mezi autory, kteří v našem obtýdeníku publikují. Chápeme ty, kteří se Patrika Linharta rozhodli bojkotovat. Věříme ovšem také, že pouhým vylučováním se věc napravit nemůže. Nad tímto talentovaným autorem se ale vznáší oblak nedůvěry. A důvěra se obnovuje nesnadno.“ 

Devíti sty šedesáti devíti slovy o próze hodnotí Pavel Janoušek prózu Anny Zonové Lorenz, zrady (Větrné mlýny, 2013). Recenze ústí do ne zcela jednoznačného finále: „Jestliže autorčiným cílem přitom bylo překvapovat svébytnou hrou nejen se samotnými příběhy, ale i s jejich četnými kulturními asociacemi a kontexty, výsledný text napovídá, že ji tato hra během psaní nemálo bavila. Nezbývá tedy než doufat, že čtenář na tom bude obdobně.“ 

Kruciální recenzní rubrika Dvakrát náleží sbírce Blázinecké (Druhé město, 2013), jejímž autorem je Jiří Staněk, letos šestapadesátiletý strakonický básník a lékárník. Milan Ohnisko ve své recenzi soudí, že patrně „nejnápadnějším rysem Staňkova blázineckého koncentrátu je určité ztišení“, a Michèle Baladránová má za to, že svazek obsahuje „záznam těch nejniternějších a nejostřejších, často velmi bolestných, ale také zázračně odlehčených momentů, které existence v krajní situaci přináší“.

Vytvořit romské literatuře prostor, aby se mohla třídit sama se jmenuje rozhovor, který s Janem Červenkou o Mileně Hübschmannové, romistice a romské literatuře vede Františka Dvorská. Červenka o „první dámě“ a dnes už takřka legendě české romistiky krom jiného říká: „Největší sen Mileny Hübschmannové jako by se splnil teď, kdy je na doktorském studiu Romka, která vystudovala romštinu i hindštinu.“ 

Nejen první strana, i rubrika Poezie patří Renátě Berkyové – jejím krátkým lyrickým útvarům s úspornými názvy jako „Klop klop…“, „Omyl“, „Autobus“ či „Letná“. 

Rubrika Slovo patří článku Konec romské kultury v Čechách?, autorkou textu je Eva Zdařilová, ředitelka o. s. Romano džaniben. Ocitujme: „Romská menšina v České republice (a nejen zde) je však při snaze o uchovávání a obohacování vlastního kulturního dědictví finančně závislá na státních dotacích. Oproti ostatním národnostním menšinám naráží totiž na handicap absence mateřského státu, který by podporoval aktivity svých krajanů. Při pohledu na výsledky přerozdělování dotací ministerstva kultury na podporu aktivit národnostních menšin je bohužel vidět, že tato okolnost vůbec není reflektována.“ 

V rubrice Próza je hostem ukázka z tvorby Evy Danišové, romské prozaičky (nar. 1959) žijící v České Třebové, která v roce 2004 absolvovala na Evangelické akademii v Praze dálkové studium Střední sociální právní školy a v současné době pracuje jako terénní sociální pracovnice. Úryvek je z novely Mít někoho svého, jež koncem letošního roku vyjde ve sbírce ženské romské prózy v Knihovně Václava Havla. 

„Je libo ještě víno a anální dírku? […] Je libo pro můj jazyk tvou hořce sladkou jamku?“ Aneb další poezie, tentokrát počertech šťavnatá, ronící a rujná, je ze senzuální dílny básníka, fotografa a filmového dokumentaristy Martin Langera. V příspěvku nazvaném Co bych s tebou udělal, ještě než jsem to udělal je první z dedikací de Sademu, zatímco druhá Aljašce (těžko říci, zda nejsevernějšímu cípu USA, nebo takto přezdívané dívce, která si s básníkem užila svoje…). 

Poznámka básníka a violoncellisty Jonáš Hájka Jemná pleť večera je komorním zamyšlením na téma toliko zdánlivě nezbytnosti hudebních doprovodů a jiných zpestření během básnických čtení. 

Esej Jana Orta Bůh je všude, nejen v kostele je velmi zasvěceným pohledem do náboženského života a spirituálních představ současných Romů: „Stále platí, že Romové se ve většině hlásí k římskokatolické církvi, nicméně Náboženská společnost Svědkové Jehovovi a různé pentekostální církve zaznamenávají mezi Romy nezanedbatelný narůst členů.“ 

Markéta Hrbková v rubrice Planety v nás tentokrát zaostřila na Saturnovy dary. A nejsou to dary ledasjaké: „Z mýtického zrcadla vystoupí stín a člověk zůstává zmrazen před vlastním, do té doby odmítaným, obrazem.“ 

„Podobně jako podivný příběh o Potěmkinovi se celé dílo Franze Kafky, jeho povídky, romány, deníkové záznamy, aforismy a svým způsobem i korespondence, rozpíná mezi anekdotou a podobenstvím. K jednomu či druhému pólu jako by bylo chvílemi jen na krok vzdáleno, ovšem není ani anekdotou, ani podobenstvím.“ To jsou slova literárního historika Romana Kandy, jenž přispěl do rubriky Studie precizním textem Kafka na zámku: nástin trojího čtení / K padesátému výročí konference v Liblicích (24.–25. 5. 1963). 

Dvanáctá část prózy na pokračování Ladislava Selepka Veverky v parku Hu přináší jistou nejistotu: „Rukama se mě drží kolem krku, nohama mi obepíná bedra, provádí kopulační pohyby a ze všech sil se ke mně tiskne. Možná jsme i pohlavně spojeni, ale já nic necítím.“ 

V Poezii z virtuálních sítí přivádí Ladislav Selepko pod světla ramp poetu Jana Zbořila a poetku Kamilu Roučkovou. 

Břitké Slovo do pranice vyřkl Jan Zbořil článkem Rozmanité cesty poezie na veletrhu Svět knihy – nic nového: „Výraz dobrá báseň se stal pro letošní ročník veletrhu nepsaným synonymem. Všichni mluvili o dobrých básních a někdy zatracovali špatné básně. Za dobu, co se pohybuji ve výtvarném umění, jsem ani jednou neslyšel, že by kurátor, galerista nebo lektor mluvil před obrazem nebo instalaci o dobrém či špatném díle. Vždy našel vhodnější přívlastek, kterým bylo možné objekt vystihnout.“ 

Nic, Bůh a jazyk se jmenuje rozhovor s Ryszardem Krynickým, účastníkem letošního Světa knihy. Letos sedmdesátiletý polský básník, překladatel a spoluzakladatel krakovského nakladatelství a5 je ctitelem ticha a váží každé vyřčené, ale i napsané slovo: „To, co kdysi říkal Stephane Mallarmé, že svět je hotov stát se krásnou knihou, nabývá ve 20. a 21. století podoby jakési karikatury. Já necítím nutnost se na tom podílet, občas se cvičím ve ctnosti mlčení.“ Kolik ze současných autorů tohle o sobě může říci? 

Esej básníka Tomáše Gabriela, letošního finalisty v klání o Cenu Jiřího Ortena, se jmenuje Vůle a vytržení a je inspirován esejistickými texty Petra Krále, vycházejícími letos nepravidelně ve volných pokračováních v Tvaru pod názvem Náměty. „Jistě je pravda, že všichni tvoříme především z tichého usebráni a díky exkluzivnímu kontaktu s intimními božstvy; přeci jen ale také platí, že všichni toužíme uprostřed této mše vytáhnout z kapes angličáky a dát si mezi sebou závody v jízdě po štukaturách. A vyhrát. Ne nutně Magnesii, ale třeba jen srdce žen,“ říká mladý básník bez obalu. 

V Historii revolucí přivádí Marek Chalupa čtenáře do Chile let 1970–73 v textu Marxistická revoluce s lidskou tváří v měděné zemi. „Když 11. září 1973 vtrhli na scénu vojáci, Allendeho mocenská struktura se zhroutila jako domeček z karet. Levicoví přívrženci byli zatýkáni, mučeni, vražděni,“ píše zasvěcený historik o jednom z nekonečných pekel lidských dějin. 

S nepřehlédnutelnou emfází přibližuje v rubrice Literární život Žaneta Jelínková ml. pražský křest sbírky Jiřího Staňka Blázinecké (recenzované v tomto čísle v rubrice Dvakrát, viz výše). A z pera našich milých elévů, skrývajících se pod značkami bj a an, pochází zpráva o sedmém ročníku Noci literatury.

V Otiscích Vlaďka Kuchtová objevně referuje o dvou dosti různých skulpturách Karla Havlíčka Borovského. 

Na pokračování publikovaná Zkáza Titaniku německého velikána Hanse Magnuse Enzensbergera pokračuje zpěvem jedenáctým a dvanáctým. 

„Bylo nebylo – v dávných normalizačních dobách existovali na severu Čech prozaici, pro něž se později vžilo označeni severočeská škola.“ Těmito slovy začíná Svatava Antošová v rubrice Bez servítků svůj příspěvek dosti výmluvně nazvaný Neuskutečněná diverze aneb Kdo si čechrá paví peří. 

Štěpán Ripka v textu Nevědecký výzkum pro státní správu odkrývá dosti podivný, nepřesvědčivý a dost možná i zmanipulovaný výzkum nazvaný „Sociální ubytovny jako dlouhodobé řešeni pro sociálně slabé“, který uskutečnilo Ministerstvo pro místní rozvoj. 

A ještě jednou Literární život, tentokrát o romské literatuře na Světě knihy. 

V rubrice Tvar představuje vycházejí tři básnické texty Hany Bartoškové, jež Adam Borzič charakterizuje jako „šťavnaté, masité, skvrnité, a především zjitřeně citlivé“. 

Rubrika Za humny představuje jeviště, ale trochu i zákulisí americké prestižní Pulitzerovy ceny, kterou za kritiku letos získal Philip Kennicott, kritik z The Washington Post. Jan Hlávka v úvodu své exkurze za oceán píše, že „Pulitzerova cena za kritiku je dobrým indikátorem změn kritického kánonu i přístupu veřejnosti k největšímu uměleckému trhu světa“. 

Svatava Antošová věnuje prostor rubriky Nad knihou důkladnému rozboru znepokojivé knihy sociologa Jana Kellera Sociologie středních vrstev (Slon, 2012). 

Recenze:
František Dryje: Ach! Angažovaná poezie A. D. 2013 (rec. Patrik Linhart)
Michael Ondaatje: Stůl v koutě (rec. Zdeněk Beran)
Jiří Šrámek: Panorama francouzské literatury (rec. Petr Král)
Jiří Pechar: Otázky Nietzschova myšlení (rec. Aleš Haman)
Irena Eliášová: Listopad (rec. Alena Scheinostová)
Paweł Huelle: Příběhy chladného moře (rec. Pavel Horký) 

A co na to poslední strana?
Básník Patrik Linhart se v Čističce chlubí: „Během patnácti dnů jsem objel sedm autorských čtení.“ Tak s takovouhle šňůrou, chlapče, předčíš i Karla Gotta! A kdy máš čtení v Ein Kessel Buntes? Básník Milan Ohnisko se v Ohnisku holedbá: „Své stáří nezřím jen skrz akcelerující redistribuci tmavých a stříbrných vousů na svých původně holých lících.“ Tak s takovými skráněmi, chlapče, předčíš i George Clooneyho! A kdy máš čtení v Hollywoodu? A do třetice bůhvíkdo Melissa Pink se v Podpatcích prsí: „Na zdi rostou neonové květy.“ Ano, maličká, LSD má letos obzvlášť šťavnatou dužinu, neb díky povodním zmutovalo v čiré satori! A kdy máš čtení na Marsu? To ví snad jen déšť a vítr kolem nás… a Zlá ovce Michala Jareše, ta božská dealerka bublin z hlubin.