2014

Tvar 12/2014

Milí čtenáři,
v žáru června je tu dvanáctka! (Ne však plzeň, ale Tvar.) Kdekdo už se pobryndal, když přebral a chtěl píti dál. Natož když četl samozvaně přes moc… Přes noc se trávení možná upravilo (viď, ty tam vzádu vilná vílo…?!), ale i tak. — Noc a déšť… ví ten Jan Ota, že jest příjmením? A víme i my to, i-áá, s ním? Ví Melissa, kdo je ten tajemný V. K.? Ví tajná veka, kdo je Melissa? Odpusťte oslu úpal do výhně upadlému (shořelému na kost und trotzdem s Drozdem majícímu trému…), neboť the number of the beast is 969! V redakci horko, jinak fajn…

Za Naděždou Slabihoudovou (1. 5. 1922 – 8. 6. 2014)

nekrolog Michala Škrabala

editorial Adama Borziče

básně Martina Pocha, letošního finalisty v klání o Cenu Jiřího Ortena

z rukopisu sbírky Cesta k lidem

Jakub Votroubek: Médium jako Druhá strana / Medium als Die andere Seite

Alfred Kubin, rakouský kreslíř, grafik a ilustrátor, je autorem podivuhodného románu Die andere Seite (dále DaS) s podtitulem Phantastischer Roman. Jedná se o jediné rozsáhlejší literární dílo autora, jenž patřil k výrazným osobnostem rodící se výtvarné moderny – roku 1912 se stal členem výtvarné skupiny „Der Blaue Reiter“ – přesto jeho dílo ve výběrech cheuf-d’œuvrů výtvarného umění počátku 20. století najdeme jen zřídka. Podobný osud provází i jeho literární prvotinu. Nejen díky nepřítomnosti hranic v tehdejším kulturním středoevropském prostoru a vztahům, jež v něm mezi sebou tvůrčí umělci běžně udržovali, našla Die andere Seite cestu k mnoha významným čtenářům z okruhu umělců, vědců a intelektuálů své doby, kteří jej s velkým zájmem i obdivem přijali. Gustav Meyrink, Stefan Zweig, Franz Kafka, Ernst Jünger aj. patřili mezi nadšené čtenáře Kubinova „fantastického románu“. Sigmund Freud po jeho přečtení projevil dokonce o autora tak řečeno „profesionální“ zájem.

Mezi dvěma kulturami

vzpomínka litevského básníka a disidenta Tomase Venclovy

V psaní dostatečný

Několik poznámek Jaroslava Vanči k hrabalovské výstavě v letohrádku Hvězda

Nenápadný půvab všednosti

recenze Radka Fridricha na poslední básnickou sbírku Víta Janoty

Tvar 11/2014

Milí čtenáři,
„jedenáááctku nééése hólka rohatááá…“ Nebo je to hrobník? Krumpáč, varlata… kopáči s krumpáči, bez kropáčů čerti…? Neboj, Inčučuno, toť jen mrzké žerty, a ne realita lítá. Kdo v čem zase lítá? Ty idi damój, Ivane! Nemůžeš mít všechno, durak, co se zamane, ty iron mane (neřku-li steel womane). Ba ne, es war nur wokatýv, (jejž zná snad každý, kdož vyzunk víc než pár paf piv). — Tý jo! „V Liberááálu čtéééní zas ten Shakespííír mááá…“ Jak to ten chlap dělá, že tak dlouho žije? Dravě jí & hravě pije? Nepodlehnuv pýše, píše nohama? Vrství vápno mezi chleby? Nebo… že by jak ten pytel (blech) měl prostě incredible pech?

editorial Adama Borziče

Je to jen jiná optika

rozhovor Milana Ohniska s kritikem Radimem Kopáčem o pornografii, okraji, strachu a subverzi

Vratislav Maňák: Mít zavřené oči a dívat se do slunce
(Věty za Garcíu Márqueze)

Lehněte si pod horké slunce, tváří k obloze. Zavřete oči. Sledujte, co se vám děje pod víčky. Vidíte to vlnění? Tanec barevných tahů, vláken, kliček? Rej nejpestřejších stop? Jsou zlaté, fuchsiové, karmínové, zelené, perleťové, mají všechny barvy duhy, střídají se, přelévají, mísí a plynou.
Pomyslíte si, někdo mi musel oči potřít mýdlovou vodou – tolik se v té krátké chvíli zdá, že se z vašich víček staly vnitřní stěny dvou měňavých bublin. A co když opravdu staly? Otvíráte oči, snad abyste se přesvědčili, jestli bubliny neprasknou, mžouráte do pálivé bílé oblohy… a barevné vlnění je to tam. Jen kousek od vás roste ořešák.
Mít zavřené oči a dívat se do slunce. Tak zní nepřekročitelná podmínka pro to, abyste mohli být svědky prchavého představení uvnitř duhového míče. Jen několikrát jsem hleděl skrze měňavé bubliny, aniž bych musel zakrývat zrak. Bylo to vždy tehdy, když jsem otevřel Márqueze.

Martin Hrdina: Dobývání nevyslovitelného v listech Irmy Geisslové a Sofie Podlipské

Dne 27. května uplynulo sto let od smrti české spisovatelky Irmy Geisslové, jejíž dílo se během 20. století téměř vytratilo z horizontu myšlení o literatuře. Pro historii literatury byla Geisslová jen epigonkou rétorické poezie Elišky Krásnohorské, případně autorkou próz ze železničního prostředí. Základní studii o autorce přinesl teprve výbor nazvaný Zraněný pták (1978), uspořádaný Ivanem Slavíkem, jenž proti dosavadnímu, hrubě zkreslenému čtení spisovatelčina díla postavil tezi o Geisslové coby zneuznané české prokleté básnířce. Česká literární historie měla v posledních desetiletích patrně důležitější starosti než se zabývat touto mimořádně zajímavou interpretační diskrepancí a ověřovat platnost jednotlivých soudů o díle Geisslové. Ani následující jubilejní zamyšlení nad korespondencí Irmy Geisslové a Sofie Podlipské z let 1883–1897 si neklade za cíl odpovědět na všechny otázky, které dosavadní recepce spisovatelčina díla položila na stůl, půjde v něm spíše o naznačení jednoho z mnoha relevantních kontextů, bez jejichž znalosti nám smysl literární tvorby Irmy Geisslové bude unikat podobně, jako unikal jejím dosavadním interpretům a pravděpodobně i soudobým čtenářům.

z básní Olgy Stehlíkové

Olga Stehlíková (nar. 1977) vystudovala publicistiku, bohemistiku a lingvistiku na FF UK v Praze. Knižními recenzemi přispívala do deníků (MF DNES, LN, Deník), později do literárních časopisů a serverů (Tvar, iLiteratura, Wagon, Literární). Je jednou z editorek revue Pandora, jako redaktorka pracuje pro různá česká nakladatelství a edičně připravuje básnickou ročenku nakladatelství Host. Básně v tomto výběru zčásti pocházejí ze sbírky Týdny, která vyjde letos v nakladatelství Dauphin.

Tkaničky, oprátka, šála

recenze Bruna Solaříka na paměti Pavla Řezníčka

Tvar 10/2014

Milí čtenáři,
och: v Plamenoch Ničoty Horí desítka! Nepřesívej, hólka, móře bez sítka — či jak zpívá (mýty boře) Nulla Naserdým: „Z krematoře stoupá dým / God save the Queen!“ …Nämlich Gott — KTERÝŽTO JEST nikolivěk něčím, nýbrž (chce to výdrž!) ničím… „Mechem si tu mečím / a fičím kapradím,“ jak zpívá DJ Bohdalka — KTERÁŽTO JEST (dím s nářkem!) takým bačou. A čo? — God save Viktoria + Rybáře z Ria, an (Pod Polštářkem Svým) Pikantně Kypré skrývá Tvary, zatímco, vari!, „Ladislav klímá u kamen / maje v hubě fajku…“ A bdělí obludáři?! Tí zasejc v kozmos vypúšťají Lajku + balalajku, na jejíž struny Melissa (ach: Růžové Pole Plné Min…) drnká si to svý „nevadí, konečně je FIN!“

editorial Adama Borziče

Bůh je spíše Nic než Něco,

říká Ivan Štampach v rozhovoru s Romanem Kandou

Hlas nicoty aneb O nicneříkání

esej Jindřicha Veselého o poezii amerického básníka Kennetha Goldsmitha

Z básní Ladislava Zedníka

Slyšet hlas druhých

recenze Karla Pioreckého na poslední básnickou sbírku Jonáše Hájka

Spravedlnost pro Vendulu 2

polemická reakce Petra Kukala na recenzi Víta Kremličky

Tvar 9/2014

Milí čtenáři, v záři jara devítka tu je! Ovce hrušně & koza túje ohryzává… Áááá, něčí hlava arci stará listuje si v Hirošimě Tvaru! Ušima obrací stránky, zatímco wichřice zvedá svattostánky neoliryckého věku k neby a ještě mnohem víššš… Víš, ty kluku ušatá, že skutečná událost vyprávěná nočním hubeňourem jde za hranice všeho, co o sobě víme? Že ne?! Tys do školy chodil snad za císaře pána! Ech, ta nána odvedle se zase miluje se v ponorce místo v kakostech…

editorial Adama Borziče

Jít za hranice toho, co o sobě víme

rozhovor Svatavy Antošové s Alenou Zemančíkovou o provázanosti kritického myšlení, umělecké reflexe a váhy slova