2013

Tvar 18/2013

Najdete v něm mj. rozhovor s Evou Klíčovou, básně Andrey Vatulíkové, Jana Nováka či Chilana Jorgeho Teillera nebo experimentální prózu Vladimíra Macury.

editorial Pepíka Laufera

Horuji pro kultivovanou komerci a aktivního čtenáře

říká Eva Klíčová v rozhovoru s Romanem Kandou.

Spát a revoluce aneb Tři zdroje a tři součásti angažované teorpoezie neboli Co dělat?

příspěvek Pavla Janouška do aktuální polemiky o ideologii a literatuře

Mluvící ryba čili báseň a čas

Ve svém eseji – původně přednášce proslovené letos v Kostelci nad Černými lesy a následně pro Tvar upravené – reflektuje Josef Hrdlička téma času v tvorbě několika básnických velikánů

Vladimír Macura: Nějaký lhář prolhaná...

Z úvodu Pavla Janouška: Méně známá je juvenilní, básnická etapa Macurovy literární tvorby, spjatá s jeho rodnou Ostravou. Aspiraci „býti básníkem“ měl Vladimír Macura již od dětství. První báseň mu vyšla už v šestnácti letech, v neděli 31. července 1961 v ostravském deníku Nová svoboda. Byl pod ní podepsán jako žák 10. B třídy, Ostrava-Přívoz. O něco později, v sedmnácti, pak spolu s Mirkem Stonišem a Josefem Fraisem zakládá původní literární směr nazvaný ismuismus, jenž ve vzdoru vůči Ostravě jako černému a ocelovému srdci republiky vzýval Stonišem napsanou větu: „Neberte mě vážně, ani tehdy, když říkám, abyste mě nebrali vážně.“ Ismuismus měl „utvořit spojovací můstek mezi poezií a lidmi“, k trojici jeho znaků programově patřil jednoduchý výraz, humor, hravost. Toto vše nacházíme také v rukopisné hříčce začínající slovy Nějaký lhář prolhaná…, která ale vznikla až poté, co Macura po příchodu na studia do Prahy začal o svém básnickém talentu pochybovat a prostor pro svou spontánní potřebu psát nově hledal v méně závazné literatuře pro děti. Níže publikovaná hříčka tak patrně vznikla na přelomu šedesátých a sedmdesátých let a předcházela sérii textů, z nichž některé se autorovi podařilo zveřejnit v dětském vysílání Československého rozhlasu.

Počtvrté vzpomenutí zapomenutí aneb nerecenze neslavných

recenze Milana Ohniska na Wernischovu čítanku z „jiné“ české literatury

Tvar 17/2013

O psaní s Danielou Hodrovou v něm rozmlouvá Kateřina Piorecká, též autorka eseje Psaní na dotek. Nad technologií psaní a hmotnou kulturou se ve své studii zamýšlí Jay David Bolter. Českých literátů jsme se mj. zeptali: Čím je pro vás bílá stránka? Potud tematický blok věnující se fenoménu psaní, krom toho najdete v 17. čísle plno dalších materiálů: namátkou poezii Zbyňka Fišera a Jitky N. Srbové, obligátní blok recenzí, seriál o historii revolucí či pokračování polemiky o ideologii a literatuře.

editorial Adama Borziče

Bruno Solařík: Úkolování básníků

Karel Piorecký: O diskusi, které se nechce spát

Jakub Řehák: Noci za klikou

rozhovor Kateřiny Piorecké s Danielou Hodrovou

U kulatého stolu jsme se s Danielou Hodrovou sešly nad jejími rukopisy. O samotné události psaní jsme vedly dialog nejen slovem u kávy a čaje, ale i písmem.

Kateřina Piorecká: Psaní na dotek

„Má psaní budoucnost?“ ptal se Vilém Flusser již v roce 1987. Heslo „scribere necesse est, vivere non est“ přitom shrnovalo tisíciletou zkušenost západní civilizace. Ve svém fenomenologickém tázání Flusser shledal, že psaní je chudé, primitivní, málo účinné a nákladné gesto, které znehodnotila inflace psaných textů: každý je spisovatel a to je začátek konce.

Luxus lásky k Itálii

recenze Luďka Lišky na knihu Henryho Jamese Italské hodiny

Kámen do sbírky Pana Greatmana

recenze Dariny Alster na výstavu Aspekty Velkého Muže Radima Labudy, slovenského umělce žijícího v Praze

Tvar 16/2013

jehož titulce vévodí skvostný pohled z okna naší nové redakce. (Naše adresa nicméně zůstává stejná, stěhovali jsme se v rámci stejné budovy, pouze o tři patra výše.)

editorial Adama Borziče

Více důvodů k existenci poezie není potřeba,

říká německý literát a překladatel české poezie Reiner Kunze při příležitosti svých osmdesátin

z básnické tvorby Reinera Kunzeho

O inteligentních hornících a etických anarchistech

Severní Čechy byly často označovány v literárním, uměleckém, ale i sociálním kontextu jako rudý, hornický či drsný sever. A protože tato označení přetrvávají coby zjednodušující a zároveň už notně vybledlé nálepky dodnes, nedalo mi to, abych nezačala svůj exkurs po tomto kraji rozhovorem s Pavlem Koukalem (nar. 1944), který se kulturním děním na severu Čech zabývá dlouhodobě a jehož zásluhou vyšla na toto téma řada pozoruhodných studií – většinou v duchcovském nakladatelství Kapucín.

S Mrożkem na fišplacu

vzpomínka Tomáše Ticháka na Sławomira Mrożka

Na pouť s Jindřichem

recenze Ladislava Zedníka na novou básnickou sbírku Martina Pocha

František Dryje: Čtyři způsoby, jak nerozuměti literatuře

ad Eva Klíčová: Kritéria lyrického věku, Host č. 6/2013, s. 27

Těším se, že budu číst českou poezii v originále

Od konce července pobývá ve squatu na pražské Cibulce polský básník Robert Rybicki. V Polsku mu vyšlo pět básnických sbírek, které zaznamenaly příznivý ohlas u kritiky i čtenářů. U nás byly publikovány překlady jeho básní v Tvaru, Psím vínu a Protimluvu. Ze současných českých básníků by se životním stylem dali k Rybickému přirovnat třeba Básník Ticho či Vít Kremlička.
Tento rozhovor byl veden v polovině srpna 2013. Je konec září a Robert Rybicki v Praze stále ještě je…