Z úvodu Pavla Janouška: Méně známá je juvenilní, básnická etapa Macurovy literární tvorby, spjatá s jeho rodnou Ostravou. Aspiraci „býti básníkem“ měl Vladimír Macura již od dětství. První báseň mu vyšla už v šestnácti letech, v neděli 31. července 1961 v ostravském deníku
Nová svoboda. Byl pod ní podepsán jako žák 10. B třídy, Ostrava-Přívoz. O něco později, v sedmnácti, pak spolu s Mirkem Stonišem a Josefem Fraisem zakládá původní literární směr nazvaný ismuismus, jenž ve vzdoru vůči Ostravě jako černému a ocelovému srdci republiky vzýval Stonišem napsanou větu: „Neberte mě vážně, ani tehdy, když říkám, abyste mě nebrali vážně.“ Ismuismus měl „utvořit spojovací můstek mezi poezií a lidmi“, k trojici jeho znaků programově patřil jednoduchý výraz, humor, hravost. Toto vše nacházíme také v rukopisné hříčce začínající slovy
Nějaký lhář prolhaná…, která ale vznikla až poté, co Macura po příchodu na studia do Prahy začal o svém básnickém talentu pochybovat a prostor pro svou spontánní potřebu psát nově hledal v méně závazné literatuře pro děti. Níže publikovaná hříčka tak patrně vznikla na přelomu šedesátých a sedmdesátých let a předcházela sérii textů, z nichž některé se autorovi podařilo zveřejnit v dětském vysílání Československého rozhlasu.