2013

Kateřina Piorecká: O paměti míst

Na stránkách realitní kanceláře se objevila vila za 49 000 000 Kč. Tentokrát nebyla tajena přesná adresa, jak to u exkluzivních nabídek bývá; není ani tajemstvím, kdo nemovitost prodává. Vila na dobré adrese patřila Karlu Čapkovi. A pět let poté, co v roce 2008 vypršela autorská práva, příbuzní jeho ženy Olgy Scheinpflugové zjistili, že je péče o „rodinné stříbro“, vilu i odkaz slavného prastrýce velkou přítěží. U sousedů tyto problémy neřeší – na výtvarná díla se vztahují jiná pravidla a odkaz Josefa Čapka do výprodeje nemusí.

Petr Král: Náměty V.
Od básně k skladbě

Vztah mezi „jednotlivou“ básní a básnickou skladbou představuje zvlášť náročný námět a předmět výzkumu, už proto, že pojmy básně a skladby neodpovídají žádné neměnné definici a připouštějí mnoho různých pojetí, samy o sobě i co do vzájemného rozlišení. Obojí se vždy znovu upřesňuje až v jedinečných dílech, jejichž konkrétnost převažuje nad možností vyvodit z nich obecné závěry. Z různých poetik a koncepcí básnického výrazu ovšem vyplývají i různá pojetí skladby a toho, co ji dělí od „prosté“ básně; nové poetiky a básnické programy se zároveň často ohlašují právě prostřednictvím větších skladeb-manifestů, ať jsou tak pojaty od začátku (Pásmo, Kvílení) nebo chápány až dodatečně, respektive jen ve víceméně důvěrném čtenářském okruhu (Effenbergerovy Mdloby, Dvorského Koleje). Přesto i v těchto ztížených podmínkách zkusím naznačit aspoň pár obecnějších hledisek, z nichž lze vztah básně a skladby posoudit; a to při nejmenším v rámci „moderní“ a současné poesie.

Hrabalovo vplétání do copánků

recenze Romana Kandy

Ohnisko

Třinácté Ohnisko je třeba zapít. Alkohol radši ne, tak pozvedám číš plnou čerstvého vzduchu. V Praze se kromě jipek a ár nachází forikzámpl na Petříně. V růžové zahradě plné rusky švitořící mládeže. A kde je Čína, ptám se? Kde Korejci? Amíci? Inuité? Kacíři? Kde Linhart a Šanda, kluci ze Stínadel?!

Čeho se bojí Eva Klíčová?

Redaktorku a literární kritičku Evu Klíčovou trápí – jak to nazvala – „nešťastná politizace kulturních médií“. V šestém čísle Hosta se pustila do křížku s časopisy A2 a Tvar. Není však zcela jasné, co má na mysli, když říká, že se do těchto časopisů vkrádá „patřičná politická profilace“, a dokonce prý „dril“. Nejsme oprávněni vyjadřovat se za redakci A2, ale ve Tvaru žádný dril v tomto ohledu nepanuje: neprobíhají u nás jednotná ideová školení, ani se nepřijímají závazná názorová usnesení. Problém polemicky zaměřeného článku Evy Klíčové spočívá (mimo jiné) v tom, že si redakci našeho časopisu, jak se zdá, představuje jako názorově monolitní těleso, které sdílí ideu „správnosti“ či výše citované „patřičnosti“. Přitom jde zkrátka o to, že Tvar přichází s určitou koncepcí literatury a literárního časopisu, již rozhodně nikomu nediktuje a která zůstává otevřená i kritickým hlasům.

Tvar 12/2013

rozhovor s Janem Červenkou o Mileně Hübschmannové, Romech a romské literatuře
poezie Renáty Berkyové
próza Evy Danišové
několik poznámek k víře Romů
Roman Kanda o Kafkovi v Liblicích
Nic, Bůh a jazyk – rozhovor s Ryszardem Krynickým
Tomáš Gabriel: Vůle a vytržení
Chilská revoluce 1970–1973
Platforma pro sociální bydlení
Nad knihou: Jan Keller o středních vrstvách
z recenzí: Dryje * Pechar * Eliášová

namísto obvyklého editorialu...

z básní Renáty Berkyové

Renáta Berkyová (nar. 1985 v Rimavské Sobotě na Slovensku) je romská básnířka žijící v Praze. Romštinu používala její rodina jen částečně, svou poezii píše převážně ve slovenštině. Je absolventkou bakalářského programu oboru Romistika na FF UK v Praze, kde nyní dokončuje magisterské studium.

Eva Danišová: Mít někoho svého

Úryvek z první kapitoly novely, která koncem letošního roku vyjde ve sbírce ženské romské prózy.

Štěpán Ripka: Nevědecký výzkum pro státní správu. Případ sociálních ubytoven

V 7. čísle Tvaru jsme otiskli otevřený dopis básníka a výtvarníka Miroslava Huptycha na podporu pražských bezdomovců, adresovaný pražskému primátorovi a spisovatelským a novinářským sdružením. V 10. čísle jsme pak uveřejnili dvě vybrané reakce na tento dopis a další na svých webových stránkách (viz sloupeček Aktuálně dole). Dnes k těmto ohlasům připojujeme článek sociologa Štěpána Ripky, mluvčího Platformy pro sociální bydlení, který téma bezdomovectví a problematiky jeho řešení doplňuje významnými informacemi včetně zprávy o souběžných iniciativách.

Kafka na zámku: nástin trojího čtení

Roman Kanda k padesátému výročí konference v Liblicích (24.–25. 5. 1963)

Tázání nad novelou romské autorky

recenze Aleny Scheinostové na knihu Ireny Eliášové Listopad

Tvar 11/2013

Hřmění ticha – rozhovor s Antonínem V. Límanem * Bašóova žába * Proměny poezie haiku * rozhovor s Pavlem Martincem o česky psaném haiku a západním myšlení * poezie: Rybáková, Kalif, Szpuk * z krátkých próz Michala Šandy * Anglická revoluce * Ars magna – číslo a lumen * Poezie na Opavsku * Karel Fořt: Z New Yorku do pekla * recenze: Stasiuk – Vladislav – Harák

editorial Adama Borziče

Antonín V. Líman: Bašóova žába

esej česko-kanadského japanologa, překladatele a pedagoga o českých překladech haiku

Třítažky, bauhaiku a Darmošlapův deník

Zcela svébytné útvary, japonským haiku však bezesporu inspirované, píše chebská básnířka, fotografka a výtvarnice Viktorie Rybáková (nar. 1961). Při své skromnosti je nenazývá „haiku“, ale „třítažky“, neboť jak sama říká, „k haiku patří výtvarná stránka znakového písma, bez něj je haiku jako oblak bez větru“. Podobně děčínský básník J. H. Kalif (vlastním jménem Jan Kalivoda, nar. 1977), jehož velmi oslovila Bašóova Úzká stezka do vnitrozemí, zasazuje svá haiku do prostředí, kde se z důvodu své profese pohybuje nejvíce – na stavbu. Nazývá je „bauhaiku“ (odvozeno od německých slov Baustelle – staveniště či Bauarbeiter – stavební dělník). Šumavský básník Roman Szpuk (nar. 1960) se kromě psaní haiku – samostatná sbírka Kámen v botě (Stehlík, 2012) – zabývá také úvahami o procesu jeho vznikání či o jeho zpětném působení na básníka, jakož i o pochopení smyslu a procítění hloubky této poezie.

Oscar Vladislas de Lubicz Milosz: Turba magna | Připoutáno ke svému vozu s miliony kol, provází číslo na závratném hledání místa nekonečno

ukázka z knihy Ars magna, připravované k vydání nakladatelstvím Malvern

Pánbůh má těch rumrejchů plné zuby

recenze Jakuba Grombíře

Tvar 10/2013

Básník Ticho: Bojovníka ze mne udělala doba
Literatura očima výtvarných umělců
s Darinou Alster mezi růžencem a Nahým obědem
Vladimír Papoušek: Co viděla Libuše
tři texty Jaromíra Zeminy
Petr Král: Náměty IV
národní revoluce roku 1945

editorial Adama Borziče

Za Antonínem Brouskem (1941–2013)

nekrolog Petra Krále

Bojovníka ze mne udělala doba

rozhovor Patrika Linharta s Básníkem Tichem o básnickém čtení, údělu géniů a jizvách

John Allison: Hluboké vidění Johna Ruskina

Následující esej je ukázkou z knihy novozélandského básníka Johna Allisona Cesta vidění: vnímání, imaginace a poezie, jejíž vydání v letošním roce připravuje nakladatelství Fabula. Autor si bere na mušku hloubku vidění anglického uměleckého kritika a myslitele Johna Ruskina (1819–1920).

Stanislav Kokoška: Národní revoluce roku 1945: chtěné, nebo nechtěné dědictví?

Když prezident Edvard Beneš v roce 1945 po svém návratu do osvobozené vlasti stručně shrnoval výsledky právě skončené války, vycházel z myšlenkového konceptu, který již dříve popsal T. G. Masaryk ve Světové revoluci – v klasickém sociologicko-filosofickém spisu, jenž vytvářel jeden z ideových základů první republiky. V Benešově pojetí nedávno skončená válka představovala „veliký historický proces, který bude vždy charakterizovat 20. století jakožto století dvou velikých světových válek a velikých evropských i sociálních revolucí“. Jako zkušený politik, který dobře znal nejenom úroveň předválečné československé politické scény, ale obratně se pohyboval i na mezinárodním politickém jevišti, byl přesvědčen o tom, že Československo vlastně dostalo novou šanci: „Snažíme se – a budeme se snažit – o vybudování republiky takové, o které jsme všichni snili v době našeho boje: lepší, spravedlivější a krásnější, než jak se mohla rozvinouti před touto válkou.“

Mezi skutečností a uměním

recenze Romana Kandy na knihu Zuzany Brabcové Stropy