Zcela svébytné útvary, japonským haiku však bezesporu inspirované, píše chebská básnířka, fotografka a výtvarnice Viktorie Rybáková (nar. 1961). Při své skromnosti je nenazývá „haiku“, ale „třítažky“, neboť jak sama říká,
„k haiku patří výtvarná stránka znakového písma, bez něj je haiku jako oblak bez větru“. Podobně děčínský básník J. H. Kalif (vlastním jménem Jan Kalivoda, nar. 1977), jehož velmi oslovila Bašóova
Úzká stezka do vnitrozemí, zasazuje svá haiku do prostředí, kde se z důvodu své profese pohybuje nejvíce – na stavbu. Nazývá je „bauhaiku“ (odvozeno od německých slov
Baustelle – staveniště či
Bauarbeiter – stavební dělník). Šumavský básník Roman Szpuk (nar. 1960) se kromě psaní haiku – samostatná sbírka
Kámen v botě (Stehlík, 2012) – zabývá také úvahami o procesu jeho vznikání či o jeho zpětném působení na básníka, jakož i o pochopení smyslu a procítění hloubky této poezie.